Jana Fesslová - Žiju ze zážitků
Článek z portalu Muzes.cz
18. 12. 2009, Radka Potměšilová
Co vzbuzuje větší soucit? Být na vozíku, nebo být vážně nemocná? Jana to má vyřešené: To by musel říct někdo jiný, co v něm vzbuzuje větší soucit. Já na to záměrně nemyslím.
Dokáže vás naštvat, když vám někdo
pomáhá?
Spíš mě překvapí, když se někdo hrne,
že mi pomůže, je celý splašený a cloumá se
mnou, kam nechci. Obvykle lidem slušně
řeknu, jak by to měli udělat, a oni to většinou
přijmou. Člověk by neměl být protivný a měl
by ocenit, že pomoc vůbec někdo nabízí.
Setkáte se někdy s takovým přílivem
soucitu, že nejste schopna ho
zvládnout?
Bála jsem se soucitu hned po úrazu, protože
bydlíme v malé vesnici, kde nemůžeme
žít v anonymitě, kterou poskytuje třeba
město. Musela jsem se vrátit mezi známé,
bála jsem se, že nebudu vědět, jak se s nimi
bavit, a že oni nebudou vědět, jak se bavit
se mnou. Nicméně když jsem mezi ně přišla,
bylo to jako za starých časů. Částečně díky
mé povaze, částečně díky manželovi.
Nelitoval vás?
Ani vteřinu. Nechal mě v tom vymáchat,
dokud jsem si sama neřekla o pomoc. Dělala
jsem všechny klasické domácí práce, vztekala
jsem se, ale díky tomu jsem se všechno
naučila poměrně rychle.
Co rodiče?
Selhali. Nevím, jestli jsem měla větší soucit
já s nimi nebo oni se mnou. Byli zvyklí,
že jsem odmala hrála házenou, byla jsem
aktivní a samostatná – a najednou taková
změna. V té době jsem se s rodiči úplně
přestala stýkat.
Co vám rodiče udělali?
Když mi doktoři poprvé řekli, že už
nebudu chodit, zavolala jsem otci a chtěla se
normálně vybrečet. To je zpráva, na kterou
nikdo není nikdy připravený. Stačilo by mi,
kdybych slyšela, ať se nebojím, že to bude
dobrý. Jenže on to neunesl ještě víc než já a
začal křičet, že dokud nebudu chodit, ať
mu nevolám.
Nebyla to reakce na to, že ho ta zpráva
opravdu zasáhla?
Teď vím, že asi ano, ale doteď nechodím,
tak nevolám. Jsem paličatá.
Jak dlouho jste byla s manželem,
když se vám stal ten úraz?
Půl roku. Ale jen čtyřiadvacet hodin po
svatbě. V sobotu jsem se vdávala, v neděli se
mi to stalo.
Nikdy vás pak nechtěl opustit?
Prošli jsme si špatným obdobím, ale byla
jsem to já, kdo navrhl, abychom se rozešli.
Měla jsem pocit, že je mladý, že může žít
jinak. Řekl, že si mě vzal proto, že mě má
rád, ne proto, že chodím. Teď je to deset a půl
roku, takže nám to asi opravdu funguje.
Co říká na vaše aktivity, například cestu
do Himálaje? Nemá o vás strach?
Pořád někde lítám a něco vymýšlím. On
je dva dny z domu a stýská se mu, já jsem
dva dny doma a jsem na zabití. Jsme klasické
protiklady, co se přitahují. Samozřejmě
že mé cesty nenese úplně lehce, ale říká:
Jsem šťastný, když ty jsi šťastná. Vím, že se
o mě bojí, ale přeje mi to.
Je na váš pyšný, když se vám něco
povede?
Nikdy mi to neřekne, ale asi jo. Vím to od
jeho kamarádů a kolegů z práce. Myslím, že
je rád, že jsem taková, jaká jsem, že jsem se
neuzavřela doma.
Jaký je důvod vašich aktivit? Je to
demonstrace toho, že nepotřebujete
soucit, že zvládnete všechno?
První cesta vznikla v době, kdy jsem se
nedokázala vypořádat s tím, že jsem na
vozíku. Jela jsem sama, sáhla jsem si na dno
nejen fyzických, ale i psychických sil a zvládla
jsem to. Uvědomila jsem si sama sebe, své
vlastnosti, své schopnosti.
Proto musí být vaše cesty vždycky
tak extrémně náročné?
Mám ráda nové zážitky, mám ráda
adrenalin, vždycky jsem ráda jela jen tak
s batohem a spala pod širákem. Vždycky
jsem trénovala víc než ostatní, protože jsem
měla pocit, že potřebuju dřinu, že musím jít
spát unavená. Navíc ty cesty mají ještě jeden
důležitý účel. Spousta lidí tvrdí, že jim dávám
energii, že je nabíjím. Jenže já tu energii
musím někde brát, abych ji mohla rozdávat.
Získávám ji právě na cestách. Ráda jsem mezi
lidmi a ráda si povídám, ale pak jsem taky
ráda měsíc někde sama a mám prostor sama
pro sebe. V neposlední řadě potřebuju
i zážitky z cest, z těch pak žiju dlouho.
Musí mít člověk, kterému se stane
úraz a jeho život se změní, nějaké
zvláštní povahové rysy, aby se s tím
vyrovnal a dokázal žít aktivně, nebo
to dokáže každý?
Potkala jsem lidi, kteří tvrdili, že jsou v pohodě,
ale dostihlo je to třeba až za čas. Nejen
že člověk ztratí možnost svobodného pohybu
a je odkázaný na vozík, ale má to spoustu
průvodních potíží, které vám narušují intimitu.
Až třeba po dvou třech letech vám dojde,
že je to už napořád. Záleží na povaze člověka,
jak se s tím vyrovná. Jsou lidé, kteří si život
užívají, a pak jsou ti, kteří jsou otrávení
a protivní. Je úplně jedno, jestli jsou na
vozíku nebo ne. Pokud byl člověk aktivní
a optimistický před úrazem, bude se snažit žít
stejně aktivně a optimisticky i po něm. Pokud
byl zapšklý a protivný, bude po úraze jen
o něco víc. Zůstane sám a pak vzbuzuje soucit.
Zabývala jste se dlouho úvahami,
proč se to stalo zrovna vám?
Ani ne proč se to stalo zrovna mně, ale
proč se to stalo zrovna takhle. Měla jsem
při zápasech spoustu přetočených pádů na
záda, spoustu jsem jich viděla, ale žádný
kromě toho jednoho nedopadl tak špatně.
Bylo mi to hrozně líto, protože ten sport
mám moc ráda.
V současné době se potýkáte s vážným
onkologickým onemocněním.
Co je horší – být na vozíku, nebo mít
rakovinu?
Mít rakovinu.
Řekla jste to bez zaváhání…
To, že jsem skončila na vozíku, je
konečné a nezhoršuje se to. Rakovinu mi
diagnostikovali před dvěma lety, rok to bylo
stabilizované a teď se to zhoršilo. To, že se
léčíte a nelepší se to, je náročné fyzicky
i psychicky. Pořád pro to něco děláte
a pořád to není lepší.
Kde berete sílu se s tím potýkat?
Hlavně u manžela, kamarádky Aničky,
která manžela občas v péči střídá, a u dalších
nejbližších přátel. V práci, ve škole. Chci
tu být, chci žít. Nechci soucit. Proto občas
radši, než abych se léčila, jedu na nějakou
cestu. Říkám si, že si něco užiju, kdybych
pak musela zůstat doma a už nic nemohla.
Abych pak měla z čeho čerpat. Dobíjí mě, že
mám co dělat.
Jak to zvládá manžel?
Vozí mě na chemoterapie, pak se o mě
stará, řekne na rovinu, že se o mě bojí, ale
soucit, který by nás oba ochromoval, se
mnou nemá. Je to velký dar, protože pro něj
to musí být hodně náročné – nejdřív úraz,
pak rakovina, která je bohužel zrovna teď
v progresu. Oběma nám pomáhá, že chodím
do práce, že jsem aktivní, že nesedíme doma a nebrečíme. O soucit nestojíme.